Šeherezád

Vzduch žhne vůní růže!

Šeherezád začne: "Nuže..."

Obloha obtěžkána drahokamy hvězd,

snad ctihodný šejk nechá se svést.

Písek pouště zpívá píseň,

zachovej mi, prosím, přízeň.

Oči vábí pod závoji,

harém už se kolem rojí.

Jen se dotknout jeho roucha!

V pavučině bzučí moucha...

V nesvobodě hledám plusy

a nehledím na mínusy.

Modrá kůže, příslib vousu,

tenký přechod před uchem.

Pozor však, kdo dráždil vosu,

skončil s velkým opuchem.

Harém hierarchii svou má

a s ženami vášeň cloumá.

Ať nikdy nezavelí: "Mám Tě dost!"

Krásná? Chytrá? Odpověď je: zvědavost!

Příběh konce nemá, odvíjí se stále dál,

už ho ve své moci má? Jako by se náhle bál,

že ji ztratí, baví ho, do hlavy ji nevidí,

zajímá ho, chce ji znát. Snad i trochu závidí?

Moudrost, odvahu a vtip.

Od osudu dobrý tip!

Vlahý vánek, v oáze se voda čeří,

měsíc rudne, laň je zvána na večeři,

Šeherezád vábí šejka na svou krásu trošičku.

Jeden chybný krok a... Na špalek dá hlavičku!

Přede s vtipem, odvíjí svou nit,

poradí si, čím zápletku vyplnit.

Šejk je nadšen, mladý ještě, v jejích očích utonul,

na chvíli snad zapomněl i na svět z jedniček a nul.

Srdce bije tam pod chloupky na hrudi.

Doufá, snad v něm lásku probudí...