Ve skořápce

Skrytá za mlhovinou snů,

schovaná před realitou dnů,

oblékám své brnění,

ukrývám se do snění.

Slyším proudy hvězdných řek,

nechám odplout ten svůj vztek.

Zažehuji plamen,

z obětí Tvých ramen

kolem sebe stavím kruh,

kde roste můj vzpurný duch.

V bezpečí a za zdí

nehty kůži brázdí.

Možná je to studna,

voda někde u dna,

pramen, co mě zasytí.

Zachycená do sítí,

čas jak koně běží,

jsem však náhle svěží,

krev se pění vzdorem,

nejsem dobrým vzorem

pro pokojné stádo,

v trysku běží rádo,

jak proudy mých myšlenek.

Uzavřená navenek

vyhrabu svou svobodu

zpátky zase do bodu

na ta známá místa,

kde si bývám jistá.